VĚZENKYNĚ, MILIÁRDÁŘ, STOCKHOLM ...A POMSTA

 VĚZENKYNĚ

Kniha Vězenkyně je v pořadí už šestou knihou od známé spisovatelky B.A.PARIS. Její styl by se dal přirovnat třeba k autorce Shari Lapeně. Jinými slovy, jedná se o jednodušší psychologické thrillery, jejíž největší přednost je extrémní čtivost a největší nedostatek je mnohdy velmi povrchní, předvídatelný a hlavně děravý příběh, kterému nutně podráží nohy i mnohdy nesympatické postavy. Každopádně se jedná pořád o velmi solidní čtivo, u kterého vím, že si odpočinu a nestrávím s ním půlku života, takže tak...

Od autorky jsem zatím četla i s Vězenkyní tři knihy. Za zavřenými dveřmi a Terapie mě také velmi bavila. Nutno podotknout, že ke každé knížce mám své výhrady, ale celkově čtení určitě nelituju a výhledově bych si chtěla přečíst i zbytek. A ted už se vrhněme do klaustrofobického světa Vězenkyně.

Hlavní hrdinkou příběhu je mladá dívka Amelie, asi 20 letá. Jejím pohledem v ich formě nahlížíme na celý příběh. Už tady se musím zastavit a říct, že Amelii je určitě ze všech mých třech přečtených knížek určitě nejvíc sympatická a zajímavá hlavní hrdinka. Člověk by tu mohl vidět podobnost se Za zavřenými dveřmi, sice už je to dlouho co jsem knížku četla, ale nepřišlo mi, že by se autorka nějak vykrádala.

Amélie se stane už zhruba v 17 letech sirotkem poté co jí zemře po dlouhé nemoci  její otec. Nezbyde jí vůbec nic, takže musí začít úplně od znova. Rozhodne se začít v Londýně, kde plánuje dělat servírku do doby než si našetří na školné na právnickou školu. S Amelií čtenáře hned od začátku pojí sympatie, a není to jen kvůli tomu, že je sirotek , ale i kvůli její příjemné povaze, houževnatosti se kterou se starala o svého otce nebo snaze se dlouho a poctivě vypracovat, aby si mohla splnit svůj sen. 

Další část už obsahuje SPOILERY.

Amélie se v Londýně nějak protlouká, ale pak přeci jen její spokojenější období skončí a ona zůstane prakticky na ulici. Z bezútěšného stavu ji zachrání postarší žena Carolyn, která se zrovna vzpamatovává z rozchodu, Amélie se ujme a a zaměstná ji jako svou hospodyni. Společně si jsou oporou a jejich vztah je až téměř sesterský, možná i proto jí seznámí se svými nejlepšími kamarádkami, které pracují jako novinářky pro exkluzivní časopis EXCLUSIVE, řízený miliardářovým synem Nedem H. Dívky si padnou do oka a začlenují Amelíi do vyšších kruhů nablýskané společnosti celebrit a prachatých lidí. A tak se stane, že i ona skončí jako zaměstnankyně EXKLUZIVE  a stane se sekretářkou samotného šéfa. 

Ten jí vezme jednoho dne do Vegas a dá ji nabídku: Pokud si ho vezme, a pomůže mu uniknout z domluveného snatku, vyplatí jí 100 000 liber na školné. Podmínkou je, aby si ho vzala hned ten den ve Vegas a nikomu o jejich dohodě neřekla. Amélie nakonec i přes pochybnosti nabídku přijme, jelikož by to konečně znamenalo nějakou jistotu v jejím životě a způsob jak rychle přijít k penězům. 

Jenomže chyba lávky samozřejmě...jako kdyby nějaký rychlý způsob k penězům mohl člověka opravdu udělat štastným nebo mu mohl být ku prospěchu. Z Neda se vyklube největší neřád pod sluncem, a kdyby jenom to ..on je taky vrah. Což Amelie zjistí na vlastní oči, a je zavřená v jeho době do doby než se po měsíci nerozvedou jak se domluvili....no a pak jí unesou, a Neda taky.

Vězenkyně je jako příběh složená z kapitol z minulosti a přítomnosti. Všechny jsou viděné z Améliina pohledu. V kapitolách o minulosti se dozvídáme o Ameliině životě a o tom jak se stala manželkou syna miliardáře a dostala se do soukolí vyostřeného vztahu mezi synem a otcem. Seznamujeme se s postavami, které pro ní něco znamenají a víme, že s každou kapitolou vše směřuje k přítomnosti.  V přítomnosti se stává z Amélie Vězěnkyně, i když ona byla vězěnkyní svým způsobem pořád. Někdo jí s Nedem unese a zavře do sklepa, kde ve velmi klaustrofobickém prostředí snaží nezbláznit, přijít na to kdo jsou její únosci a jak se dostat pryč. Obě časové linie jsou stejně záživné a nenutí vás ani jednu z nich přeskakovat.  

Celá kniha odsýpá neskutečně čtivě, nemá žádná prázdná místa..snad až na úplném konci. S Amelií to všechno prožíváte, soucítíte s ní, nenávidíte prevíta Neda a zajímáte se o ,, laskavého" únosce. Ano stockholmský syndrom nesmí chybět. Na Amelii je skvělé, že je přirozená, ví kdy má dost, kdy je naopak třeba bojovat..za celou knihu jsem s ní neměla problém, vlastně jsem i chápala to, proč souhlasila s nabídkou snatku.  

Kniha je do určité míry i celkem nepředvídatelná. Například člověk tápe nad identitou únosců, i co se týče vztahu Neda a Amélie, který nutno podotknout vlastně žádným vztahem není. Oslovila mě Ameliina síla a překvapila Nedova zbabělost a chladnost.Prožívala jsem to s nimi a zajímalo mě kam se to vyvine. Od chvíle vraždy mi už celý příběh byl celkem jasný a všechno jsem dokázala odhadnout. Což nutně nepovažuju za chybu, ale svědčí to o jednoduchosti příběhu. Bylo zde až příliš málo postav a všechno to pak do sebe začalo zapadat, ale né proto, že by to dávalo nějak zvlášt smysl, ale protože tam zkrátka nebyl nikdo jiný podezřelý. A tak se dostávám k největšímu problému téhle knihy...a to je její zkratkovitost, místy až nesmyslnost a trochu odbytá spisovatelská práce. Mít jednoduchý příběh je jedna věc, ale mít tak trochu odfláknutý příběh je věc druhá....obzvlášt děravé to začalo být u konce.

Proč Amelii měli zapotřebí takhle držet, když za nic nemohla? To jako jenom proto, že si mysleli, že byla zamilovaná do Neda? Kdo a jak Neda zabil? 

Těch otázek tam bylo prostě moc. A odpovědi bud žádné, nebo neuspokojivé. Většina věcí tam přišla bez jakékoli výstavby, odnikud. Poprvé se tam objevila postava na kterou se vůbec netýzovalo předem, a najednou ta postava měla důležitou úlohu, všechno tušila a věděla...ano, koukám na tebe Lukasi. Vysvětlení s bodyguardy mi nepřišlo nijak zvlášt pochopitelné. Taky sem nechápala proč autorka musela být tak radikální a zabít všechny tři Ameliiny kamarádky. Ve výsledku to působilo spíš směšně a divně, a hlavně nerealisticky. Což ostatně ten úplný konec taky. Na mě tam až moc věcí nakonec nedávalo smysl, a měla jsem víc než  u jiných knížek pocit, že to sice nějak drží pohromadě, ale hodně chatrným lepidlem a člověk by se v tom snad ani neměl víc štourat, protože potom se to už rozpadne určitě. Myslím, že ty nesrovnalosti tam najde asi každý zběhlejší čtenář. Záleží na tom, co už pro vás bude moc a co jste ochotni tolerovat. Knížku bych si znovu určitě nepřečetla, ale na první přečtení byla fajn a jako pohodová oddechovka stačí.